Rádi zveřejníme váš zážitek, či zkušenost. Zajímavě napsanou formou pošlete na email: studio-dakini@email.cz
Manželka nás přihlásila na kurz partnerských masáží.
V první chvíli jsem z toho byl celkem rozpačitý a tuto ženinu aktivitu jsem rozhodně nadšeně nepřivítal.
Nedokázal jsem si představit, že se mi bude líbit, někde v trenkách se masírovat s ostatními lidmi.
Myslel jsem, že žena chce nějak oživit náš vztah a trochu se přiznám, mne to uráželo.
Mužská ješitnost. Něco jako by mi nabízela Viagru..Žena mě asi dva měsíce přesvědčovala, abychom šli.
Vždycky jsem vymyslel něco, proč nemůžu. Až když řekla, že to tedy necháme propadnout, tak jsem nakonec souhlasil.
A mohu říct, že jsem velmi rád. Nejen že celý večer byl velice hezký, ale dostal jsem také krásnou masáž.
To co chci ale říct je, že když jsem pozoroval manželku a učil se vnímat její výraz a tělo, na mne hodně zapůsobilo.
Uvědomil jsem si, že v našem běžném hektickém životě jsme přestali jeden druhého vnímat tak jako kdysi.
Že jsme se v průběhu let posunuli trochu jinam, než bychom si na počátku vztahu dokázali představit.
Jakási rutina skutečně prostoupila naše životy. A když jsem viděl při masáži ten zvláštní pocit uspokojení na tváři mé ženy,
zmocnilo se mne jakési dojetí. A došlo mi, že jsme tady právě včas. Právě včas jsem přišel na to, jak je důležité stále na vztahu pracovat.
Dělat jeden pro druhého hezké věci. Dát si čas na intimnosti, které nemusí nutně končit sexem.
Uvědomil jsem si, že si své ženy vážím a že bych na to neměl zapomínat a občas jí to i říct.
Jsme spolu skoro dvacet let a možná ještě dvacet budeme. Záleží jen na nás, jaké budou.
Za toto probuzení děkuji. Mé ženě i studiu.
Mirek
Chci se s vámi podělit o svůj životní příběh, o jeho zatím podstatnou část, která mne velice poznamenala a o to, co mne nakonec pozitivně ovlivnilo.. Jako každá osůbka i já, jsem sebou dlouhou dobu táhla pomyslnou zátěž, o které jsem si dříve ani neuvědomovala, jak moc mne ve skutečnosti tíží. Spíš jsem si to odmítala vůbec připustit, natož se o tom s kýmkoliv bavit. Jednak z pocitu ponížení, strachu, lítosti, ze všeho toho co se ve mně naskládalo za roky, kdy jsem prožívala pravou a velice tvrdou šikanu. I když je to už pár let zpátky, na to se velice těžko zapomíná a také se s tím těžce žije, i když základní škola je už minulostí.
V době, kdy jsem "musela" chodit do školy, jsem zažívala peklo. S každým dnem, který jsem musela trávit mezi spolužáky, kterým se nelíbila moje odlišnost a slušné chování. Byla jsem víc než třídní otloukánek. Byla jsem ta divná, snaživá, slušná holčička kterou ponižovat, ubližovat jí, byla veliká zábava už jen pro, to že byla natolik slabá že se neuměla bránit. Dlouhých 5 let jsem to snášela, bez toho, abych někomu řekla, co se za zdmi žižkovské školy děje. Styděla jsem se za svoji slabost a později se mi skutečně začalo zdát, že se mnou není něco v pořádku, když jsou na mne spolužáci tak zlí. Přestala jsem si věřit. Učila se držet si odstup od všech, co se ke mně jen snažili přiblížit. Naučila jsem se hlídat, aby mi nikdo nestál za zády. Natož aby se mě někdo dotknul. Vždy kontrolovat každé slovo, které jsem chtěla říci; protože jak to bývá cokoliv jsem řekla mohlo a často bylo použito proti mně. Nejvíce mě šikanovali kluci, což dost ovlivnilo můj vztah k mužům. I teď po mnoha letech, co jsem opustila školní lavice, jsem v přítomnosti některých mužů nejistá, ostýchavá a hlídám si "záda". Čas od času se cítím jako to malé vystrašené děvčátko co se bojí pustit si někoho blízko ze strachu, že pokud projeví slabost tak to zase schytá!! Až poslední dobou jsem začala bojovat se svými démony v duši, kteří jen čekali na příležitost připomenout se! V té době jsem se začala sbližovat s mužem, kterého jsem už dlouho znala a jenž mi moc pomohl. Byl mi pocitově velice sympatický a chtěla jsem zkusit, přiblížit se mu ještě víc. Byl trpělivý a můj vztah s ním se začal v „něco víc“ měnit. Zjistila jsem však, že něco, někdo ve mně, mi brání pustit si ho moc k tělu. Bližšímu kontaktu jsem dost bránila a otevřít se pro něco skutečně intimního, jsem nedokázala. (Dnes už to naštěstí nedělám). Bylo mi jasné, že potřebuji nějakou pomoc a vedení abych to mohla změnit. Pak jsem náhodou na jaře objevila Relaxační studio Dakini - a plakát s termínem dne otevřených dveří. Brala jsem to jako znamení a chtěla jsem se jít jen na chvíli podívat. Místo toho jsem ve studiu strávila celé odpoledne a bylo to jedno z nejhezčích za moc dlouhou dobu. Od toho dne se studio stalo mým druhým domovem, nejen díky příjemnému prostředí, ale hlavně kvůli skvělým lidičkám, kteří vyzařují radost a pozitivní náladu za což jim chci moc poděkovat. Teď si užívám hodiny jógy, loona dance, zumby, nebo jen povídání. Našla jsem spoustu nových přátel a pod vedením lektorek ze studia a s jejich radami se ze mě pomalu stává silná, sebevědomá žena, kterou jsem vždy chtěla být. Nalézám v sobě netušené bohatství. I můj vztah rozkvetl, se stal mnohem lepší, silnější a důvěrnější... A jak se měním, mění se i moje okolí. Zpočátku jsem i doma narážela na nepochopení. Takovou mne nikdo neznal. Dělat si co chci a chodit kam chci, to byla pro moje nejbližší velká změna, kterou neuměli hned akceptovat. A tendence k hlídání a omezování jsem viděla stále. Jednou jsem sebrala svoji odvahu a řekla jsem: budu si chodit kam chci a dělat co chci. Možná to pro většinu lidí bude znít zvláštně, že jako dospělá jsem se musela ptát na tak běžné věci, jako je jít na hodinu jógy. Ale věřte, pro mne to bylo, jako by pukla jedna železná obruč, která svírala moje tělo…pocítila jsem velkou úlevu, jakési zadostiučinění a byla jsem na sebe nesmírně pyšná. Přeji všem, kdo se v mém příběhu poznávají, aby taky našli sílu postavit se k životu jinak. A skutečně nebát se, najít si směr a otevřít se lidem, kteří budou mít pro vás pochopení.
Tereza Jlee
